Poklady
Já mám rád staré věci. Už odmala. Komory, půdy, staré domy v sobě ukrývají tajemství a všelijaké zajímavosti, které vám nové domy nenabídnou. Na chatě máme některé věci ještě po prababičce. Hlavně v kuchyni. Slouží dobře, vypadají nevšedně a hlavně MAJÍ DUŠI! Už prostě něco prožily, něco pamatují. Používali je lidé, kteří už často nežijí, prostě už jsme se s nima nepotkali, ale v těch věcech jako by byl jejich pozdrav.
Tak máme například nádherný masívní vál po prababičce, k tomu všelijaké dřevěné vyřezávané nářadí. Hrnečky každejpesjiná věc. Jsou neporušené. Takže když k nám na chatu přijede početnější návštěva, každý dostane kafe nebo čaj v originálním hrnku. Buclák s třešněmi. Hranáč s kopretinami. Štráfovaný něco jako džbán, do toho si dělám kakao já, takže ten vlastně návštěva nedostane. Ten je můj osobní. Na chatě máme i každý svou lžičku, taky co kus, to originál. Strašně se mi to líbí.
Nablýskaná mosazný hmoždíř, ve kterém „uťukávala“ moje babička cukr. Vždycky mi o tom vyprávěla. Jak to nesnášela, když jí její máma řekla, Trudi, uťukni mi trochu cukru! A babička vzala kus z homole a dala se do díla. Saténové povlečení, které už bylo stokrát vyprané, ale ještě pořád slabě voní levandulí, kterou měla prateta v prádelníku. Když je povlíkneme, vždycky si na ni vzpomeneme. Já teda ne, ale máma, ta si ji dobře pamatuje.
Když zemřela naše stará sousedka, tak její syn vystavil některé věci na chodbě. Neměl o ně zájem, ale taky neměl to srdce je jen tak vyhodit do popelnice. Na to prodat je do starožitností nebyly zase tak vzácné. Nebyly drahocenné, to ani omylem. Ale měly duši! Byl jsem rád. Když si je sousedi rozebrali.
Zbyl tam jen starodávný ohmataný památník, ručně vázaný. V něm spousty přáníček a kreseb z jiného století. Vypadalo to spíš jako z jiného světa. Dojemné říkanky psané krasopisně namáčecím perem, přání božího požehnání, samý anděl strážný a všude ornamenty. Mám ho doma. Bibli, psanou švabachem a proloženou sto let starými svatými obrázky jsem si vzal hned zkraje. Na památku.
Ve starém domě, kdy bydlí můj spolužák ještě ze základky, jsme kdysi objevili starou truhlu. Nikdo se k ní už dávno nehlásil. Zbyla na půdě po předchozích nájemnících. Rodina spolužáka na půdu chodila minimálně. Nebo spíš vůbec. Ani kamaráda nikdy nenapadlo to tam prozkoumat. Mě jo. Byly tam mimo dopisy, které si psala nějaká stará řádová sestra s matkou představenou. Vybledlé fotky. Osudy neznámých lidí ve staré zaprášené truhle.
Ti lidé už nejsou. Možná že někde žijí jejich prapravnuci, ale určitě netuší, že na nějaké půdě ve ztrouchnivělé truhle se v prachu povalují důkazy toho, jak jedna holčina prožila nešťastný život a jak ani tak nezatrpkla a dokázala se celý svůj starat o druhé.
Na půdě byl taky starodávný nábytek. Pevný, z kvalitního dřeva. Byl pečlivě zabalený jako vzácnost. Zrestaurovat ho by byla hračka. Dole v bytě měli sektor.
Vetešník ze mě asi nebude. To mi vždycky prorokoval děda. Ale staré věci mám rád pořád a asi budu mít rád pořád. A tak jako je to v té písničce, tak ani já nepochopím to zběsilé vyhazování starých funkčních věcí a nakupování pořád nových a nových. Fungují skvěle, ale duši teda nemají.
Matyáš Dian
Ten chlap je střevo
Já se teda psů nebojím, to musím předeslat. Sami máme fenu křížence prý NO a něčeho neznámého, donedávna jsme měli dokonce dvě. Obě maximálně hodné a chytré. Vždycky jsme je ale venku pečlivě hlídali, zvlášť když byly poblíž malé děti.
Matyáš Dian
Děda
Děda byl vždycky dobrodruh a romantik. Občas dělal věci, které ostatní nechápali. Jako nedávno s těma kočkama.
Matyáš Dian
Studna
Už podruhé jsme letos museli čistit studnu. Celou jsme ji pokaždé vypustili, čímž vzniknul prakticky druhý rybník kolem chaty. Pak jsme tam nalili Savo. Neuvěřitelný puch!
Matyáš Dian
Tykat nebo vykat?
Nedávno jsem v rámci praxe nastoupil do svého prvního zaměstnání. Práce mě celkem bavila, kolegové byli taky fajn. Narazil jsem ale na jednu věc. Hned první den mně i kamarádovi, který je stejně starý jako já, všichni nabídli tykání.
Matyáš Dian
Jedináček a jeho kariéra
Vyrostl jsem jako jedináček. Abych pravdu řekl, tak mi to dost vadilo. V určitých obdobích jsem docela tvrdě vymáhal nějakého toho sourozence, ale bez úspěchu. Sestry jsem se dočkal až v necelých dvaceti. Sice už skoro dvouleté, ale rozdíl to byl skoro takový, jako bych měl sám dítě.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Spousta obětí střelby mohla být zachráněna, řekla matka Rakušanovi
Na jednání výboru pro bezpečnost Sněmovny kvůli snaze opozičního ANO zřídit vyšetřovací komisi k...
Podvody přesáhly pět milionů, žalobce viní pojišťováka i jeho otce lékaře
Z pojistných podvodů s celkovou škodou přesahující pět milionů korun obžaloval krajský státní...
Pomstím Palestinu, psal ve Francii podezřelý z únosu a znásilnění Židovky
Policie ve Francii zadržela dvaatřicetiletého muže z pařížského předměstí Gennevilliers, který čelí...
Svědci mluvili až příliš, soud s Weinsteinem se zopakuje. Z vězení však nevyjde
Newyorský odvolací soud ve čtvrtek zrušil odsouzení někdejšího hollywoodského producenta Harveyho...