Vánoce - Nejkrásnější vánoční ozdoba
Fenkám Meggy a Réze většinou zabalíme nějaké psí tyčinky - vždycky je hned vyčmuchají, okamžitě je rozbalí a někam s nimi zalezou. Pak pozveme naše čtyři morčata Malvínu, Morčevu, Morčestra a Mimiho a králíka Mikýska k miskám zrní. Každý má svou, aby se nehádali, kdo snědl více sušených banánů. Máma pokaždé říká, že kdyby někdo viděl, kdo všechno se nám hemží pod stromkem, tak ho vomejou. Andulák Čikita s námi dokonce pokaždé už od rána zdobí stromeček a snaží se zpívat koledy, které si k tomu pouštíme. Moc rád zobákem přehrabuje řetězy a lamety a pozoruje, jak věšíme ozdoby.
Před pár lety jsme koupili na trhu malého třpytivého ptáčka s barevným ocáskem z opravdového peří. Přicvakli jsme ho na větev smrčku a těšili jsme se, co bude dělat Čikita, až ho uvidí. Čikita volně poletoval pokojem a zatím si ničeho nevšimnul. Šel jsem do předsíně pro dárky, abych je připravil pod stromek. „Čiki, teď se nekoukej!“ zavolal jsem na papouška. V pokoji ale bylo nezvyklé ticho, žádné švitoření ani vrzání křídel. Čikita nikde!
Rychle jsem zkontroloval všechna okna i balkón a oddechl jsem si: všude bylo zavřeno. „Mami, máš tam Čikítka?“ zavolal jsem do kuchyně. Nebyl ani tam. Prohlédli jsme celý byt. Nebyl ani za topením, ani nevlezl škvírou do klavíru, ani neseděl na konzoli zevnitř jako minule, a nás už žádné jiné možnosti nenapadly. Ze zoufalství jsem se šel podívat do předsíně do psí boudy. Holky jsou sice hodné a chytré, ale přece jenom žárlivé, a na Čikitu obzvlášť. Závidí mu totiž, že umí mluvit lidskou řečí. Ony sice všemu rozumí, ale zatím ještě nepromluvily, i když máma čeká, že se to jednou stane.
Čikita nebyl ani v boudě. Už jsem div nezačal brečet, když se najednou ozvalo: „Čikítku! Ptáčku!“ S radostí jsem běžel do pokoje. Papoušek nikde! Máma mi nevěřila a šla se také podívat. „Čikito! Okamžitě vylez a neprovokuj, nebo zavolám poštolku!“ vykřikla rozzlobeně. „ Ta si tě najde cobydup!“ (Jednou k nám přišla poštolka na balkón a Čikita z ní byl celý vedle.) Znovu jsme prohledali celý pokoj, a nic.
„Počkej,“ zasmála se máma. Došla pro mrkev a bimbala s ní sem tam. „Kdo chce mrkvičku? „ začala provolávat jakoby nic, „dobrá mrkvička!“ V tu chvíli začala chtivě pískat všechna morčata a bojovat mezi sebou o tu slibovanou mrkev. Situaci zachránila Meggy, která jedním skokem chňapla po mrkvi a před zklamanými morčaty ji okamžitě zchroustala.
„On se ukáže, pojď se zatím najíst!“ přikázala mi máma. Sotva jsem nabral první lžíci, z pokoje se ozvalo: „Pípí, ptáčku, zobáčku, miláčku! Kde je ten pták? Kde je ten pták!“ Vyletěl jsem ze židle, ale máma mě zarazila. „Nikam! Přesně tohle jsi dělal, když jsi byl malý. Pořád ses schovával a chtěl jsi, abych tě hledala! Jestli nám něco chce, tak ať sem laskavé přiletí!“ Papoušek se ale neobjevil.
Celý zbytek odpoledne jsme se pozorně dívali, kam šlapeme, a kam se díváme. Čikita už se neozval. „Po večeři se po něm pořádně podíváme!“ slíbila mi máma. „Nechci, aby mi tu někdo v půl čtvrté ráno ťapkal po obličeji a štěbetal! A taky bych ráda pořádně vyvětrala!“
Večeře mi vůbec nechutnala, jak jsem musel myslet na Čikitu. Chystal jsem se zapálit svíčky na stromku, ale najednou jsem ztuhnul leknutím: díval jsem se přímo do vykulených oček našeho papouška! Seděl na větvičce, něžně přitulený ke skleněnému ptáčkovi, a pečlivě mu upravoval namalované peří na hlavičce! „Čikita je náš ptačík,“ oznámil nám tak roztomile, až jsme se začali smát.
Štědrý večer jsme měli bez svíček. Anduláček se nechtěl ani hnout. Dokonce na stromku i spal! Ráno sice vletěl do připravené klece, ale jenom proto, aby odnesl něco dobrého skleněnému ptáčkovi!
„Asi mu chybí kamarád, který umí ptáčsky,“ řekl jsem, „je mu smutno!“ Máma se na mě upřeně zadívala: „Chraň tě ruka páně!“ odpověděla mi varovným hlasem. Pro jistotu mě vyzvala, abych si k ní schoval všechny peníze do šperkovnice. Přesně věděla, na co myslím!
Ach jo! Další peníze jsem dostal od babičky a dědy až v březnu k narozeninám. No ale zase už bylo docela teplo, když jsem nesl naši Zlatušku v papírové krabici ze Zverimexu domů.
Je to moc hezká andulčí samička, celá žlutá, jenom má bílé tvářičky! K zelenému Čikitovi se krásně hodí!
A jak jim to spolu slušelo příští vánoce na neosvětleném stromku vedle skleněného ptáčka!
Matyáš Dian
Ten chlap je střevo
Já se teda psů nebojím, to musím předeslat. Sami máme fenu křížence prý NO a něčeho neznámého, donedávna jsme měli dokonce dvě. Obě maximálně hodné a chytré. Vždycky jsme je ale venku pečlivě hlídali, zvlášť když byly poblíž malé děti.
Matyáš Dian
Děda
Děda byl vždycky dobrodruh a romantik. Občas dělal věci, které ostatní nechápali. Jako nedávno s těma kočkama.
Matyáš Dian
Studna
Už podruhé jsme letos museli čistit studnu. Celou jsme ji pokaždé vypustili, čímž vzniknul prakticky druhý rybník kolem chaty. Pak jsme tam nalili Savo. Neuvěřitelný puch!
Matyáš Dian
Tykat nebo vykat?
Nedávno jsem v rámci praxe nastoupil do svého prvního zaměstnání. Práce mě celkem bavila, kolegové byli taky fajn. Narazil jsem ale na jednu věc. Hned první den mně i kamarádovi, který je stejně starý jako já, všichni nabídli tykání.
Matyáš Dian
Poklady
Znáte tu písničku od Svěráka a Uhlíře o starých věcech? Jak mají duši, jak je jim líto, když je lidi vyhodí a místo nich si pořídí nové, moderní, i když ty staré věci by klidně mohly sloužit dál?
Matyáš Dian
Jedináček a jeho kariéra
Vyrostl jsem jako jedináček. Abych pravdu řekl, tak mi to dost vadilo. V určitých obdobích jsem docela tvrdě vymáhal nějakého toho sourozence, ale bez úspěchu. Sestry jsem se dočkal až v necelých dvaceti. Sice už skoro dvouleté, ale rozdíl to byl skoro takový, jako bych měl sám dítě.
Matyáš Dian
Sen o lese
V lese je nejkrásněji, když ještě lidé spí. Nevěříte? Mám to vyzkoušené: nejvíc voní mezi pátou a šestou hodinou ranní. Je to hodina odhalených lesních kouzel. Les uvěří, že se čas vrátil o stovky let nazpátek, a já v něm jsem v tu chvíli jediným člověkem, kterého kdy viděl. Všechno mi ukáže, všechno!
Matyáš Dian
Sen o lese
V lese je nejkrásněji, když ještě lidé spí. Nevěříte? Mám to vyzkoušené: nejvíc voní mezi pátou a šestou hodinou ranní. Je to hodina odhalených lesních kouzel. Les uvěří, že se čas vrátil o stovky let nazpátek, a já v něm jsem v tu chvíli jediným člověkem, kterého kdy viděl. Všechno mi ukáže, všechno!
Matyáš Dian
To máš za to!
V naší rodině je zvykem v podvečer 5. prosince chodit po ulici a prohlížet si více či méně zdařile namaskované Mikuláše, anděly a čerty. Bývalo to zábavné, ale i dost stresující. Jako droboučké dítě s velkýma, jakoby ustrašenýma očima, jsem byl coby jasná snadná oběť tím nejvyhledávanějším objektem péče všech čertů v okolí.
Matyáš Dian
Svačinka
Večer před mým odjezdem do lázní jsme s mámou balili zavazadla. Bylo to nekonečné, navíc obě naše feny měly utkvělou představu, že musí pomáhat. Průběžně očuchávaly kufr i tašku, sem tam dovnitř hrábly packou, jedna z nich se dokonce snažila uvelebit se na čerstvě vypraném, nažehleném oblečení. Bylo to na mrtvici. Máma to vyřešila tak, že každé dala obrovskou syrovou hovězí kost, aby se zabavily a přestaly nás terorizovat, což se stalo obratem. Zalezly pod stůl, odkud se pak po celý večer ozývalo chroupání a praskání, jako by tam hodovala smečka vlků. Konečně jsme zabalili. Kufr jsem ještě nechal poootevřený, že tam ráno nacpu toaletní potřeby, a šel jsem spát.
Matyáš Dian
To máš za to!
V naší rodině je zvykem v podvečer 5. prosince chodit po ulici a prohlížet si více či méně zdařile namaskované Mikuláše, anděly a čerty. Bývalo to zábavné, ale i dost stresující. Jako droboučké dítě s velkýma, jakoby ustrašenýma očima, jsem byl coby jasná snadná oběť tím nejvyhledávanějším objektem všech čertů v okolí.
Matyáš Dian
To máš za to!
V naší rodině je zvykem v podvečer 5. prosince chodit po ulici a prohlížet si více či méně zdařile namaskované Mikuláše, anděly a čerty. Bývalo to zábavné, ale i dost stresující. Jako droboučké dítě s velkýma, jakoby ustrašenýma očima, jsem byl coby jasná snadná oběť tím nejvyhledávanějším objektem všech čertů v okolí.
Matyáš Dian
Sen o lese
V lese je nejkrásněji, když ještě lidé spí. Nevěříte? Mám to vyzkoušené: nejvíc voní mezi pátou a šestou hodinou ranní. Je to hodina odhalených lesních kouzel. Les uvěří, že se čas vrátil o stovky let nazpátek, a já v něm jsem v tu chvíli jediným člověkem, kterého kdy viděl. Všechno mi ukáže, všechno!
Matyáš Dian
V kůži feťáka
Taky vám lezou do domu bezdomovci, narkomani a různé další pochybné existence? Nám jo, protože máme vstupní vrata, která se špatně dovírají. Musí se s nimi zavrklat a nadzvednout klika, což někteří nájemníci nedělají. Firma je laxní, svépomocí to opravit nejde.
Matyáš Dian
Co je to láska?
Kdo to ví? Někdo řekne: to je snad jasné! A začne vyjmenovávat: láska mateřská, láska synovská, láska k rodné zemi, k domovu, ke zvířatům, k práci, láska dětská, sourozenecká, partnerská, manželská, milenecká, láska k přírodě, láska k sobě samému, opičí láska, láska k penězům, majetku celkově...
Matyáš Dian
Věnováno jedné žábě
Osudové setkání- alespoň pro ni určitě! Občas si na ni vzpomenu: je ještě živá? Přecejenom to jsou už dva roky! Byla tak krásná, studená a roztomilá...